horoskopy na dnešní den

Horoskopy a poznání: Zlatý věk stáří

Stáří je uctíváno u všech kulturních národů. I v pověstech se objevují hodní starci a hodné stařeny, Děd Vševěd a do stáří zakleté víly. I zlí kouzelníci jsou pak staří muži a zlé čarodějnice staré ženy.

Staří moudří bývali, a snad znovu opět budou, zárukou vyzrálého lidského přístupu k věcem života rodinného i společenského. Právě z jejich úst jsme jako mladí často slýchali radu, že bychom měli najít svoji lepší polovičku. Jako mladé, naivní, plné energie nás většinou nenapadlo o nějaké lepší polovičce uvažovat. To, jací jsme byli, nám stačilo.

Člověk, kterému již život vzal jeho síly, neboť se k vrcholu svého života přibližoval jen stupňováním sil své méně rozumné polovičky, je však najednou postaven před dvojí cestu. Jendou je závist mládí, marné touhy a pocit zmařených možností. Tou druhou je právě ona cesta k naší druhé lepší polovičce, která byla po celý náš předešlý život zbrkle odsunuta všemi možnými vášněmi a zálibami, na které má mládí dostatek energie. Bez rozdílu všechny nás v životě čeká zjištění, že cesta, kterou se ubíráme již prostě najednou nevede svým obvyklým směrem a že naše pokusy jít po ní dál, ztroskotávají. Začínáme tápat, zjišťovat, hledat, zkoušet i zakoušet něco nového. Jsme-li oproštěni od strachu ze stárnutí, brzy tomuto novému způsobu života a prožívání přijdeme na chuť. Před námi se otvírá nová, duševní a duchovní cesta a my, maje děti odrostlé, měníme čas dříve určený spíše k výdeji naší energie za hledání duchovních zážitků a tříbení vlastní osobnosti.

K našemu hledání té lepší polovičky, alespoň v západních zemích, bohužel nevede cesta přímá. Máme málo vzorů, málo toho lidé ví o možnostech rozkvětu člověka na vrcholu jeho života. Stáří není akceptováno a je odsouváno do ústraní. Přirozené dění se považuje za ošklivé, protože není pochopeno a spíše ohrožuje.

Pro starobylé národy byla však tato doba vrcholem a naplněním. Ukončením rozvoje vnější síly a moci ve prospěch rozvoje vnitřního. Jednalo se o úctyhodné a všeobecně přijímané pokračování lidské cesty. Lidé měli naprosto jasno a nemuseli se trápit úzkostmi a depresemi z úbytku sil a z pocitu zavírajících se dveří. Byla to doba jejich opravdového rozkvětu. Tito lidé šťastně a spokojeně vstoupili na cestu návratu své duše domů, do jednoty. Smrt nebyla vnímána jako obávaný konec, ale jako dveře, vedoucí dál do zaslouženého vědění a klidu. Lidé měli možnost nahlédnout do jiných světů, radili se se svými bohy, rozvíjeli magické praktiky, které je vedly k poznání hlubšího života osobního, života na zemi a i života za hranicemi smrti.

Naše naivní a nezralá civilizace je, ke své škodě, před stářím a smrtí jaksi spíše kolektivně na útěku. Místo zklidnění aktivit a přechodu k myšlenkovému způsobu života, používá kosmetické skalpely, aby ošálila oběti tohoto trendu. Oběti, které často ve své snaze o zachování vnějšího dojmu mládí působí spíše směšně. Oběti proto, že se setkání se sebou samými nevyhnou a ono je zasáhne nepřipravené.

Ve srovnání s těmito snahami o zastírání skutečnosti se Indiáni, Eskymáci a Tibeťané připravují důstojně na své poslední setkání, které vyvrcholí odchodem do ústraní, jestliže cítí, že se jejich čas naplnil.

Jak jednou napsal Henri Fréderic, umění zestárnout je opravdu mistrovský kousek, jeden z nejtěžších výkonů velkého umění moudrosti.